Výlet na Pravčickou bránu
„To už zase někam jedeme?“ znělo mi hlavou, když se mi moje studentka snažila lámavou angličtinou vysvětlit, že by se taky ráda přidala. Nějak rychle to letí na můj vkus…
Ke startu připravit!
V plné polní jsem čekal na nádraží už krásných dvacet minut před samotným srazem, abych tak dodržel svoji úmluvu, že nikdy nikam nepřijdu pozdě. Blbost, pomyslel jsem si pokaždé, když jsem se podíval na hodinky, abych se přesvědčil, že se ručičky nepohly ani o píď.
Hlavně včas!
Trvalo mi opravdu dlouho, než jsem se dočkal prvních náznaků tvořícího se chumlu našich výletníků. Tu a tam přišel někdo oznámit, že mu zrovna dneska není dobře a se spoustou omluv si pak odnášel peníze v kapse na hrudi. Nejvíce mě ovšem pobavil jeden student, který přišel teoreticky až po odjezdu vlaku, který, jak jinak, měl naštěstí pro něj zpoždění.
Lodičky nebudou?!
Nebudou! Plán výletu zněl jasně a chladnější počasí nás pak i přesvědčilo o jeho správnosti, ačkoliv se nás snažilo pár studentů přemluvit, že by se rádi na lodičce pohoupali. Ono samotné počasí nevypadalo od rána příliš růžově, a i mé neskeptické já se tentokrát klonilo k horší prognóze – k dešti.
A nezaprší a nezaprší…
Nicméně jak mám ve zvyku, vybral jsem počasí opravdu geniálně, a tak na nás po čas cesty nespadla jediná kapka. To, že se po cestě sem tam vyskytla blátivá louže, jsem už bohužel ovlivnit nemohl. Ale kdo by řešil pár skvrn na kalhotách, když se může za odměnu kochat tak krásnou přírodou kolem!
Nekonečný příběh…
Chvilkami jsem si říkal, že tudy už jsme museli projít. Nebo, že snad chodíme do kolečka. Příroda kolem nás byla opravdu krásná, to ano, nicméně její monotónnost mě dnes přímo ubíjela. Nepomohl mi ani sem tam krásný výhled dolů, jelikož než jsem se odhodlal k jeho vyfocení, stál přede mnou už houfek turistů, který se snažil protáhnout za každou cenu.
Už je to jen kousek!
Ano, opravdu jen kousek. Asi takových pět kilometrů, neustále se svíjejícími cestičkami podél skal, které sem tam vyvedly svého návštěvníka zas o kousek výš, než byl doposud. Netrvalo to ale dlouho a přeci jen jsme se dostali na vytoužené místo!
Stálo to za to!
Teprve až poté, co jsme se dostali pod Pravčickou bránu jsem si uvědomil, o co bych přišel, kdybych se na to dnes vykašlal. Úžasné pohledy do okolí, majestátné skály a různé průchody tvořili kouzelný celek, který mě nenechal chladným.
Vyfotíš nás?!
I naši studenti, kterých se zúčastnilo víc jak dvacet, si dnešní výlet pochvalovali. Něco podobného prý ještě neviděli a tzv. „selfie“ si dělali snad na každém kroku. Vlastně se jim ani nedivím! Sám si odnáším krásné vzpomínky a co víc i pár krásných záběrů na naši „severskou“ přírodu.
David Hrtánek
Follow us